...nedokážu poznat kde jsem...

14. října 2015 v 14:10 |  Občasník
41. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

5.10. Díky své nové ozdobě na krku, mám důvod být kreativní. Zkoušet nové neotřelé kombinace. Provětrat rolák, co už jsem sakra dlouho neměla na sobě. Očividně bych si potřebovala nejaký pořídit. Koupě bot se nakonec nekoná. Za třinácet chci být nadšená. A cítit se jak princezna. Jinak to nemá cenu. Mám první vánoční dárek. Pro A. Ale asi jsem se měla na vše vykašlat. A užít si sluníčka. Venku je tak krásně. M. dorazil kamarád. Kterej bude bydlet u něj v bytě. A kterej se zdá v pohodě. (Ale kdo ví, jestli na něj nechce mít špatnej vliv?) Otevřená láhev tvrdýho. A vzápětí další. Řeči o muzice. Který a kterým vůbec nerozumím. Nevadí. Ještě na pivo. A tak tak stíháme poslední autobus. Do postele ve třičtvrtě na jednu.

__________________________________________________________________________________________________________

6.10. Roláky došly. Na kreativitu nejsou buňky. Tak vlasy do culíku. A nějak rádoby ležérně si je přehodit na jednu stranu. To mi nedošlo. Že vedoucí mě tak ještě neviděla. A hned jí to zajímá. -Můžu si sáhnout? (Jasně. Hlavně mi neodkrývej krk.) Ta lidská společnost. Ubylo by někoho, kdyby mě na pracovní chodbě pozdravil jako první? A kde je doba, kdy nebylo standardem točit podmíráky? M. tráví dopoledne u psychiatričky. Dvě diagnózy na papíře. A já si říkala, že žít s jedním bláznem (se sebou! aby nedošlo k mýlce), je víc než dost. Kdo z nás je na tom asi hůř? Co by všechno vyštrachali na mě? Kdybych vyplnila všechny potřebné testy? První a jediný pohovor. S dohozenou slečnou. Sázka s AH. Bude to blondýna nebo černovláska? Jsem zklamaná a ještě jsem prohrála linecký. Vedoucí nám jí přivedla ukázat. Těžko si udělat první dojem. Když jsem zaujatá a mám předsudky. Ale jediná věta, kterou řekne, moc nepovzbudí. Že už tu všechno zná (dřív tu pracovala), že jen my dvě s AH jsme tu nový. (Áááá, všude byla, všechno zná, všem to vysvětlí,...) Snad jsem jen zaujatá. Nebo líp - Snad se rozhodne nenastoupit. Doufám chvíli. Než mi vedoucí volá. Že MM to bere. Od listopadu jí mám na krku. Co s předčasnýma slzama? Radši si je nedovolit. Mám skoro měsíc. Na to naučit se být drsná. (Asertivní teda asi...) Dost bylo tý slušný holky. Co se na ulicích vyhejbá i holubům. Aby je nechala volně projít. A nové je prý pětatřicet. A já už mám dost všech těch přesvědčených o své úžasnosti. Už chci bejt taky drsná. Už chci bejt taky ta, na kterou si nikdo nedovolí. Zkouším to. Nosím se ulicema. Jako by mi to tu patřilo. Snažím se tvářit důležitě, když se minuty rozhoduju, jestli si koupit žlutý nebo modrý pantofle. A jestli má cenu se tím zabývat. Když beztak nevydrží ani měsíc. Kupuju si stojací zrcátko. Po dlouhém dramatu odvážně riskuju. Že vyhodím stodvacet korun za něco, co nebude naplňovat mou velmi konkrétní představu. Snažím se smířit dopředu s možností, že se nic nestane. Když moje volba bude špatná. Mou drsnou masku okamžitě odhalila bábinka o holi. Hned prohlédla a uviděla tu citlivou dívčinu. Kterou si vyhlídla uprostřed davu štrádujícího Vodičkovou. Upravená. Vodnaté oči. Naléhavý hlas. -Slečno, prosím vás, můžete mi pomoct? A pak příběh o ukradené peněžence s pětistovkou a třemi stravenkami (kde je vzala??) Starobní důchod prý snad dělá ani ne šest tisíc. A do termínu jeho výplaty daleko. Nemá co jíst. A je prý úplně sama. To bludičku dojme asi nejvíc a má co dělat, aby nenabírala k pláči. Stejně tak jako babi (která to dost možná předstírá). Každopádně vyžebrá si stravenku. A dala bych i dvě. Kdybych jí opravdu věřila. Ale ať už žebrá z jakéhokoliv důvodu, je to hnus. Aby stáří muselo být takhle ponižující. Představa, že tohle dělá moje babička. Nebo já, až budu v tom věku. Pán Bůh mi to prý oplatí. (Nebo tak něco.) Vzhledem ke svým návštěvám krizové diakonie mám spíš dojem, že dlužím něco já jemu. Ale on se snad s tím nějak popasuje. M. mi vykládá o návštěvě doktorky a o pracovních změnách. Nic veselého. V noci jde několikrát na záchod. Budím se a nemůžu spát. Myšlení se strašně rychle nastartovalo. Proč i věci, které se přes den jeví jako zvládnutelné, v noci děsí neuvěřitelnou silou?
__________________________________________________________________________________________________________

7.10. Jdu na výzvědy k ŠČ. Je ve firmě víc jak deset let. MM bude určitě znát. Jenže ŠČ má ráda každýho. To, že pěje chvalozpěvy, nemusí nic znamenat. Prý je milá, příjemná, skvělá a budeme si rozumět. A ZC hned taky vyzvídá. Jestli ta nová sympatická slečna bude moje nová kolegyně. Sympatická? (Sympatický lidi se usmívaj ne? Hm. Možná jenom ne na mě.) Škoda že nadšení ostatních nesdílím. Ale jo.. třeba bude dobře. Co zbývá, než doufat. Polední pauza s M. Na hráškovém krému. Je prima zpestření pracovní části dne. Vždy, když se snažím přepnout z režimu Přežít!! do režimu Žít, začne se v hlavě zatemňovat. Když problémy nejsou, mysl si je vytvoří. Strahov open air je celkem nuda. Největší atrakcí pro mě je Nahatej. (Aneb udělej si kamaráda tak, že se líbáš s jeho holkou.) Vždycky se zná. A je přátelskej. M. se nebaví. Bojím se, aby nevyčítal. Prší. A boty jsou očividně zespoda děravý. M. chce jet domů. Přizpůsobuju se. Není důvod, aby ne. A jsem unavená. V půl devátý. A to M. nemá rád. Do naší na pivo a jídlo. A jó, furt se obhajuju. Protože se pořád cítím hnaná do kouta. Celej večer zas vygraduje do totálního neporozumění. A je to pravda. Že úzkosti a traumata se nabalujou. Čím dál víc důvodů k pláči. Je normální, aby se lidi takhle hádali? Máme být spolu. Abysme se podporovali. Pomáhali si. Ne bojovali. A vytahovat RS je kravina. Fakt mi je ukradenej. A připadá mi absurdni. Přizpůsobovat se akcím. Podle toho, kde bude a kde nebude. A nějak se do všeho zamotáváme hlouběji a hlouběji. Výhrůžka, že odejde. A tak dále. Jen zintenzivňuje představu nože, obkreslujícího spirálu po mé noze. Od stehna až po kotník. Takový trochu tetování, ne? Nesmysl. Ale někdy jsou situace vyhrocené přespříliš. Zůstává. Ale další slzy nás obou. A díky bohu za šílenou únavu. Která mi dovoluje. Na chvíli bezbolestně utéct.
__________________________________________________________________________________________________________

8.10. Pátá ranní. A tma je ještě temnější. A s ní i všechno. Po strašně dlouhý době mám chuť nežít. Nedokážu vidět ani budoucnost jinak než jako temnou. Jaký světlý body si mám tak vymyslet? Aby se jim dalo věřit. A aby se na ně dalo spolehnout. Takovej ten den, kdy se bojím úplně všeho. Kromě toho, že by mě na přechodu mohlo srazit auto. Uřvaný oči a mokrý boty. (Nebo mokrý oči a uřvaný boty?) Nevyspalá a polomrtvá. Hlavně dělat, že se nic neděje. Ať ty slzy konečně zastavím. A asi jsem se naučila být nečitelná. Protože nikdo nic neříká. (Nebo to nikoho nezajímá?) Jedno už. Píšeme si s A. a trochu mi to pomáhá. Přemýšlím o namíchaných bachovkách. Všechno lepší než antidepresiva. Ačkoliv jsem psychicky i fyzicky mimo, v práci se nešetřím. M. vaří večeři. A dostala jsem kytku! (Asi poprvé ve svým životě - jentak). Pouštím se do vyklízení skříně s oblečením. Vyhodit igelitku věcí je velký osobní boj. A taky smutek. Dokonale si vzpomínám, jak jsem se cítila šťastná ten den, kdy mi R. kupoval tuhle mikinu. A co znamenalo, když mi donesl tohle žluté tričko. Šup se vším do igelitky. Jak se dokážu zklidnit při sledování něčeho nenáročného. Začínám si myslet, že nenáročných a veselých 'aktivit' bych ve svém životě potřebovala víc a víc. Přecijen je to jistý druh relaxace. Když už mi dechová cvičení nejdou. Dlouho se sprchuju. A pak ještě píšu A. M. je zpruzenej. A nechce se přitulit. Padá na mě smutek. Ale zadržím ho. Chci se zase naučit nebrat si věci tak osobně. Aspoň občas.
__________________________________________________________________________________________________________

9.10. Vyhodila jsem několikery ustřižené nohavice a tílka s dírama na zádech. Na Olšanským. Snad to nějaký bezdé využije. A koupila jsem si novej rolák. Pro všechny případy, že jo. A sukni. Která mi asi nedělá takovej zadek, jakej bych si představovala. (Proč je jich tak málo? Krátkých a do A). A v Terranově maj blbý osvětlení. Ale snad aspoň jedna z mála bez vzoru. Kombinovatelná. Ano, mám strach. Že někdo naruší moje zvyklosti. A drobné rituály. Vždyť ta radost z nich. Z těch drobností. To je to, co má smysl. Co když nová bude každé ráno rozsvěcet hnusné kancelářské zářivky? Miluju jen lampičkové osvětlení. Necítím se pak tak pracovně a kancelářsky. A co když bude poslouchat nějaké šílené rádio? Miluju ticho. Při tom jediném se dá soustředit. Jediné rádio, které krom těch rockových snesu, je Oldies. Moje matka už zvládla ovládání facebooku natolik, že mi napsala zprávu a požádala o přátelství. A způsobila mi tak další stres. A další tíseň. Co teď? Když nechci přijmout, nechci odepsat a nechci řešit? Práce je čím dál víc. A do konce roku už to lepší nebude. Je třeba zvýšit pracovní tempo. Doufám, že to pochopila už i AH. Bože! I moje psycholožka už je ze mě zoufalá! Prý všechno neguju. Všechno podle mě nejde. Zvláštní, jak hrozně to působí. Fakt to dělám. Ale jen na venek. Vnitřně ne. Vždycky si nechám projít hlavou, co mi kdo řekne. A zkouším si představit, že bych se tak zachovala. Jenže připustit, že by to mohlo jít, by znamenalo dovolit nátlak. Že musím. Říct, že to nejde, znamená nechat si nabídnout další řešení. Mít možnosti. Necítit se nucená. Asi to chce kompromis. Abych své spoluřečníky neunavovala. Ale zároveň na sebe nenechala tlačit. Zkoušet řešit situace jinak než obvykle, má asi smysl. A další člověk, co mi řekl, že jsem extrémista. Že buď a nebo. Všechno nebo nic. Stejně by to chtělo kognitivně behaviorální terapii. Ta jediná ukazovala východiska. Na které jsem si přišla sama. Asi se budu muset začít nějak sebeterapeutovat. Podle příruček. Na dvě do Knajpy. Přemejšlet si. A vzpomenout na dětský večery. Na tehdejší otázky. Co znamenaj rysky na půllitrech. A myšlenky. Že startky kouřej ty největší sociálové (a teď taky já). Chápu, že je těžký udržet dítě i kočár. (Podělaná pražská mhd.) Ale když mi skočí na nohu, mohla by říct sorry. Divnej svět. Poklidnej domácí večer. S louskáním ořechů. Bez koncertů. Bez hospod. Bez akcí. Jen s trochou vína.
__________________________________________________________________________________________________________

10.10. Víkendová snídaně okolo jedné hodiny se stává už pomalu zvykem. Na programu výlet na Břevnovské posvícení. Procházkou z Petřin. Jsme objevili lísku. A taky Eliade. Svět je fakt malý místo. Malý pro náhody. Anebo, když na někoho/něco myslíte. Tak se to zjeví, až když ty myšlenky oslábnou. Podívat se na hřbitov. A pak už do toho šíleného šumu. Během pěti minut, kdy pozorujeme vláček jedoucí po horské dráze, dokážu vymyslet asi dvacet katastrofických scénářů. Co všechno by se tak mohlo stát. Prostě mi to naskakuje před očima. Možná bych měla psát povídky plné dramatu a hororu. Abych to ze sebe dostala ven. Nebo radši jen nějakým filmovým tvůrcům prodat svoje nápady. Tlačíme se mezi davy. A já jsem podivuhodně klidná. Bramborák pro mě a langoš pro M. Dvě medovinky, co zahřejou, pro nás oba. Pár písniček od Wanastowi Vjecy revival. Dvě vystřelené pouťové kytičky. A krátký ohňostroj. Snaha překonat únavu. Všudypřítomný strach, "aby se zase něco neposralo". Vžívám se do role slušné holky domácí. A navzdory přítomným lahvím vína se snažím opíjet jablečným džusem. Mama ožeň ma máme definitivně za sebou. Snažíme si to vynahradit Extrémními rodinami. A u toho louskat. Tentokrát lískáče. Z čehož je, zdá se, víc úrazů a bordelu, než samotných oříšků. Naučit se karetní hru Ve jménu krále, je to, co mě probere. Jsem zkrátka hravá a nechám se snadno pohltit. Takže prozměnu přetaženost. M. spí. A já nemůžu. S tmou přicházejí i obavy. A snižuje se schopnost se jim bránit.



_________________________________________________________________________________________________________

11.10. Po akčním létě přichází klidnější podzim. A s ním i doba vzájemného bližšího poznávání se. Zjišťování, že M. dokáže vyspávat do poledne. A jako nedílnou součást snídaňového (?) menu si představuje lahváče. Těžký oříšek. Pro někoho, jako jsem já. Kdo se snaží hlídat. Protože jakmile vidí pivo (nebo jiný alkohol), začne bažit po tom, aby se napil. Nedělní procházka spojená s nákupem talířů. Park Přátelství, park Podvinní, Möbelix, orestované nudle s tofu a zeleninou na thajský způsob. A už vím, že nemám ráda koriandr. Doma konečně dochází na pálenku. Co až nebývale dlouho leží v mrazáku. Jo, taky něco, čemu se těžko říká ne. Pouštíme si písničky na youtube a vyhrávám v kartách. Spánek se odkládá. Nechci radši ani vědět, kolik je hodin. Blízkost je nejdůležitější. Jeden z nejpotřebnějších pocitů. Že se člověk necítí na světě sám. I přes ten strach. Že se to podělá.

__________________________________________________________________________________________________________

Protože máš tisíc důvodů skočit
A to se může stát
Ty vole to se může stát
Že i ty se začneš kácet

A máš tisíc důvodů skočit
Všechno otočit, napořád


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 14. října 2015 v 16:43 | Reagovat

Na strahově jsme dostali piva o dva centimetry míň. #pohoda.
Buď je těch babiček žebraček hodně a nebo jí znám. Musela jsem jí dát peníze, stravenku jsem v životě neměla :D
(Ha a ty píšeš o strahovu. Komedie, nuda. Byla jsem ve vip ale odešla domů do půl hodiny. Fakt #zážitky. Kdyby npřišla spolubydla zřízená, tak si to snad ani nepamatuju.
Teď jsem mívala stejný myšlenky, jako psycholožka. S tím rozdílem, že ona ti to vpálí a vlastně to nijak neřeší....nebo jo? A jak vlastně. taky mám pocit, že často věci říkám a ono to vypadá jinak. Utlačeně, defensivně. A tak jsem se naučila říkat "ale není to tak, že...".

2 Sugr Sugr | E-mail | Web | 14. října 2015 v 18:59 | Reagovat

Roláky nesnáším od mala, tak radši nosím šátek či šálu nyní v tomto hnusném počasí,
snídaně okolo jedný v poledne? Hm..., to spíše snídaně po pátý...i v neděli.:-)

3 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 14. října 2015 v 20:10 | Reagovat

Co? Vánoční dárky? Tak to abych už taky začala :D

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 15. října 2015 v 7:11 | Reagovat

První dárek k letošním Vánocům? Já jsem ještě nestihl dokončit ani ty loňské! :-)

5 Beatricia Beatricia | Web | 15. října 2015 v 7:53 | Reagovat

Ach, ach, kamarádi nevěstí nikdy nic dobrého. Jiný vliv tu rozhodně bude.
Jinak ti přeji krásné nové boty. To dokáže zvednout náladu. ☼☼☼

6 bludickka bludickka | E-mail | Web | 16. října 2015 v 16:31 | Reagovat

[1]: Taky píšeš komentáře postupně a ne až na konci? :)
A měla stejný příběh a pohybovala se ve stejné oblasti? :) A kolik si jí dala? :)
Říkala jsem si, jestli tě tam nezahlídnu.. tak jsem pokukovala, ale nic :)
Jak myslíš stejné myšlenky jako psycholožka? Ona mi to většinou vpaluje tak nějak decentně a šetrně, takže to není takový šok :)

7 bludickka bludickka | E-mail | Web | 16. října 2015 v 16:32 | Reagovat

[3]: [4]: To byla náhoda. Šla jsem původně shánět dárek narozeninový - ale to nevyšlo :(

[5]: Boty nejsou a ani už nebudou.. došla trpělivost a podzim se stejně brzy přehoupne v zimu :)

8 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 16. října 2015 v 17:48 | Reagovat

[6]: u tebe to ani jinak už neumím, jinak bych ztratila myšlenku :) ...potkala jsem jí napankráci a dala jsem jí asi 70korun, který jsem měla v kapse. #denBezVína :D ...no, byla celkem tma a fakt jsem se tam nezdržela .) Jo a myslela jsem to, že skutečnosti vidíš negativně. I když to třeba tak není. (Ale neříkám, že to nedělám, jen mě to občas napadlo, když jsem četla..)

9 May May | Web | 16. října 2015 v 21:34 | Reagovat

Bůh nemá čas oplácet. Je u mlýna, a odpouští všem opilcům. I těm, co si dávaj pivo na snídani..

A dík že ses zastavila.. tady http://www.obchod-s-darky.cz/lavova-lampa-40cm-cerna-olejova-lampa-468 jsou stránky, kde jsem tu lampu koupil.

10 pavel pavel | Web | 16. října 2015 v 22:37 | Reagovat

Zrovna dnes mne jedna žebračka zastavila že chce 5 korun. Asi její taxa, která vypadá, že to není zrovna moc a mohli by to lidi dát. V Německu jeden chlap zase chce 50 centů.
Rolák jsem měl dnes na sobě. :D

11 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 18. října 2015 v 22:14 | Reagovat

Mámu si nepřidávej, zprávu smaž a neodepisuj...
Pokud nějaký - jakýkoliv - vztah je nepříjemný, nemá cenu v něm dlouho zůstávat... I když ne vždycky je utýct dobrý řešení...
Pokud jsi nečetla - přečti si Alchymistu... :)
A nikdo není normální...všichni jsme blázni...
Za dvě návštěvy u psychiatrů taky dvě "diagnózy", asi je to jejich práce...v lidech je nacházet... :D

12 banalite banalite | Web | 19. října 2015 v 1:01 | Reagovat

Haha, vyhýbat se i holubům, to mi něco řiká :D
Myslím, že jsem na tom se slušností stejně jako ty. Posledně, když ke mě žebrák natahoval ruku pro peníze jsem řekla: "No, thank you," a okamžitě mi došlo, za co vlastně děkuju. Asi za nic, ale vyhrknout jenom "Ne" nebo zírat do země je na moje manýry příliš neformální a neslušné. Hodné holky mají vždycky řeč na úrovni, že. I s bezďákama.
V posledním půl roce jsem pracovala v kolektivu Srbů, Chorvatů, Černohorců, kteří jsem do jednoho lidi hodně od rány, s bojovym duchem, se slušností si hlavu nelámou, jedou sami za sebe a za svý soukmenovce a můžou-li někoho či něčeho využít ve svůj prospěch, tak hurá všema deseti. Docela jsem se od nich nechala posírat, popravdě řečeno, protože než říct ne jejich rozkazovačnýmu postoji, udělala jsem, co navrhli, a pak jsem si tiše v koutě nadávala. Nejdřív jsem si říkala, že bych mohla být stejná, jako oni... A teď se dostávám k tomu, co ti chci napsat... Rozhodla jsem se, že taková nebudu, protože jsem lepší než oni. Protože kdyby všichni lidi byli tak hodný, jako já, svět by byl krásný místo. "Kill them with the kindness," se tomu říkalo. Moje máma s timhle taky bojuje, že byla celej život submisivní a teď si to kompenzuje tím, že se cpe do vlaku přes všechny lidi jako by jí snad měl ujet, a závodí k volný sedačce, aby jí zasedla jako první. Já osobně takový stres nemám za potřebí. Všechny lidi, co se cpou, nechám, ať se vesele nacpou, kam se jim ráčí, když mám blbej den tak jim možná nadělim pár otrávenejch pohledů, pak zaujmu nějaký volný místo, otevřu knihu a je mi všechno jedno.
Ale všeho s mírou pochopitelně, nenechat se posírat, ale hlavně nenechat se dotlačit k zapšklosti a aroganci. Musí existovat nějaká přijatelná míra.

13 Van Vendy Van Vendy | Web | 19. října 2015 v 20:56 | Reagovat

Těžko říct, proč si babka musí takhle přivydělávat. Ono je docela možný, že fakt s důchodem nevyjde a nevejde se do žádné správné kolonky, aby dostala nějaký příspěvek, třeba na bydlení. V tomhle švihlém státě je to dost možný. Nemá holt správný průkaz původu.
Ty stavy, že bych chtěla nenechat si kálet na hlavu, taky znám. Někdy už mě přivádějí do stavu agresivity, ale ještě jsem se udržela a výbuch se nekonal.
Tobě přeju hodně síly, abys tu novou pracovní sílu zvládla, aniž by tě to rozložilo na atomy. To chce klid. Jak píše tady Banalite, nenechat se posírat, ale ani zatlačit se k zapšklosti - najít tu správnou míru.

14 bludickka bludickka | 21. října 2015 v 13:40 | Reagovat

[9]: Díky za odkaz. Já se právě bojím vybírat přes net, že to bude nějaký šílený šméčko materiál, stejně jako v mobelixu.. Ale jestli se za ní zaručuješ, tak to promyslím :D

[10]: Já se s lidma vůbec nezastavuju, tak mi ani nestihnou říct, kolik chtějí. A když se náhodou zastavim, tak pak už jim většinou něco dám.

[11]: Alchymistu znám dlouho. Měla jsem asi i doma, už nevím.
Ještěže chodím jen po psycholozích a ne psychiatrech,... to by jim možná nestačil papír :)

[12]: V tomhle už mě Praha trochu vycvičila, takže málokdy reaguju, když na mě někdo cizí mluví. Většinou jen zavrtím hlavou. Zvažovala jsem, že budu za tím účelem nosit sluchátka (a neposlouchat muziku), aby to vypadalo, že nevnímám :)
Kolektiv je šílenství :)
S tou mírou to bude problém... Spíš jsou to různé výkyvy.

15 Bev Bev | E-mail | Web | 21. října 2015 v 14:16 | Reagovat

Taky mám hrozně rády ty týpky všude jsem byla, všechno znám. :)Držím palce aby ta staronová byla snesitelná.
S babkou jsi mě dostala, nevěděla bych, co dělat. Nejspíš bych jí věřila a dala jí, co bych mohla. Taky jsem hned vším dojatá.
Parádní fotky! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama