...nedokážu zvládnout tlak...

21. října 2015 v 13:24 |  Občasník
42. TÝDEN
__________________________________________________________________________________________________________

12.10. Z velkých pracovních plánů na dopoledne je smskování si s JR. Hledání restaurace. Kam se dá zajet na oběd s kočárem. A kde mají něco bezmasého. Zdá se to skoro neřešitelné. Až to málem odpískáme. Nakonec se s těžkým srdcem smířím s polévkou za 59. Malá Kačenka je živý a zvědavý dítě. Náznakem zmiňuju, že bych si jí mohla pochovat. Někdy. Až poleví katastrofické scénáře (jestli??!!). S takovým malým prckem se moje mysl musí ubránit až deseti hrůzným obrázkům za minutu. Ale JR už mi malou podává do náruče. Je lehounká. A je to prostě přecejen objímání. A to já můžu! Ale nemůžu pracovat. Protože AH desítky minut telefonuje se svou mámou. Ta nesoustředěnost je hrozná věc. Mezi zelenýma obrázkama je zapíchnutá fialová vzpomínka na sobotu. Tak málo se svěřuju druhým. Jenom M. a A. A stejně se někdy musím nutit. Vzdaluju se tím druhým. JR i AH jsou v pohodě. Tak bych mohla mluvit alespoň o něčem. Proč to nejde? Ve dvacetdvojce jsou na sebe zase lidi protivný. To je spoj tohleto. Sraz s holkama ze stacionáře. Sraz, který jsem zorganizovala já. A jsem na sebe mimořádně pyšná. A je to prima. Když vidím, že jsou holky rády. Že jsme se sešly. VH přijala v práci místo vedoucí. KČ byla čtyři měsíce pracovně v Turecku a má spoustu zážitků. HCH se chystá do Ekvádoru. MV se konečně oklepala z nejhorších depresí a úzkostí a žije plnohodnotný život. ŠŠ se povedlo ve čtyřiceti letech poprvé otěhotnět. Všechny se shodují. Že od doby ukončení stacionáře se jejich psychický stav zlepšil. Radostně jásají. Nechci kazit veselí. Tím, že já jsem na tom hůř. Ale dávají mi naději. Že může být dobře. Tím, že je vidím. Jen ty dva roky každotýdenní terapie mi scházejí. Možná jsem mohla ujít taky takový kus cesty. A je to pohoda. Být z kavárny za dvacet minut doma. Fakt luxus. A ještě mi M. přijde naproti. A asi jsem fakt posedlá. Neustálým objímáním se a dotýkáním. Ta největší droga. Které nebudu mít nikdy dost.

__________________________________________________________________________________________________________

13.10. Pořád čekám průšvih. M. řeči na to, že jdu za R. R. řeči na to, jaký mám nový boty. Ptám se, jestli chce vědět. Vím, že nebude chtít. Kdyby věděl, že je mám od RS... Jděte do háje s tím, že bych se za cokoliv měla cítit vinná. Jediné důležité ve všem tom chaosu je zůstat mnou. Před domem potkáváme R. ségru. S malou Š. Panečku, to už je človíček! Ještě že máme s R. společné téma. Psaní do časáku. Jinak vyprávím jen o psycholožce. A on by byl pro, abych zkusila psychiatra? Zvláštní odhady. Na to, že nikdo nemá tušení. Jak se doopravdy cítím. Tak si asi myslej. Že jsem případ. Anebo prozměnu, že jsem úplně normální. Jedu za M. na pracovní večírek. A na víno pít vodku a pivo není úplně ideální. Jsem veselá a je mi fajn. S každým se bavím. Každýho zvu, aby šel s námi další den na pivo. I M. šéfa. S M? si dokonce vyměňuju číslo. Zůstáváme skoro až do konce. Škoda, že se druhej den jde do práce.
__________________________________________________________________________________________________________

14.10. Vstávání ee! Takhle mrtvá jsem dlouho nebyla. Až chvíli pochybuju. Že se dokážu donutit připravit se do práce. Bolí mě hlava. Jsem unavená. Stále hladová. Neschopná pracovat. A projevuju velké nadšení při objevování pinterestu a kuchařky pro dceru. Tak přecejen má ten den nějaký smysl. Vrcholem pracovní morálky je moje snaha složit origami netopýra. Která končí neúspěchem u druhého kroku (když pominu, že při prvním kroku jsem roztrhla omylem papír). Ani konzultace s kolegyní mi nepomůže posunout se do bodu tři. Po marné čtvrthodině končí papír v koši. Asi si dávám velké cíle. Svět je ujetej. Náhody nemůžou existovat. Zas si připadám jako v Truman show. Na Míráku na přechodu. Na úplně stejném přechodu. Dnes asi v 17:20. V pátek asi v 15:40. Ten samej kluk. Co mi minule připomínal M. Jestlipak si to taky uvědomuje? Že to je divný. Člověk, se kterým se nejčastěji vídám (kromě M.), je psycholožka. Bavíme se tak všelijak. Od ničeho k ničemu. Velice ve zkratce jí nastiňuju vztah se svou matkou. A to nejpodstatnější stejně nechci pitvat. Asi by si představovala, že si to s ní nějak vyříkám a "usmíříme" se. (Že by - Cti otce svého a matku svou?) Nevidím důvod, proč bych to měla dělat. Nechce se mi nimrat ve starejch sračkách. A mám dost problémů se současností. Přesto zase odcházím příjemně vykecaná. Den Bernarda zapíjíme s M. v naší hospodě. Spolu s E? a M. kolegyní M? a jejím přítelem. Jako vždy mám pocit, že mám zodpovědnost za to, jestli se všichni baví. Nevím, kam na to chodím. Naprosto nekonzistentní skupinka. A tak se M. baví s E? a já se zbytkem. A snažím se neudělat faux pas. Neptat se na věci, o kterých jsme se bavili včera. (Z konverzací pod vlivem alkoholu mi většinou v hlavě nicmoc nezbývá.) M. se rozpil. U každýho piva říká, že už je poslední. Ať počkám. Ve čtvrt na dvanáct ho nechávám osudu. Do dvanácti čekám, jestli náhodou tentokrát nekecal. A pak to zalomím v objetí s plyšákem.
__________________________________________________________________________________________________________

15.10. Chodit nakupovat do velkýho Tesca se vyplatí. Hned jak člověk vleze dovnitř, pokouší se o něj panickej záchvat a je zralej zahodit košík a utíkat. A to pomiňme, že nakoupím půlku ze seznamu. Protože bych musela mít nervy ze železa a dvě hodiny volnýho času. Abych našla, co potřebuju. To se radši uskromním. Na poštu. Vyzvednout namíchané bachovky. A domů jen na skok. Udělat špagety. V Crossu jsou tři kapely zadarmo. A mraky, mraky lidí. Ale těší mě, že dost známých. A že se znají. FL představuje svou holku. Prohodím pár slov s Učitelem, taky s L?, s LJ trochu víc. A dalších několik zdravím. V davu namačkaní při čekání na NVÚ. Objevuju NN. Dlouho jsme se neviděly. A fajn popovídáme. O věcech, co jsou pro běžné smrtelníky nepochopitelné. A Štěpán se zdržel na cestě. Takže začínají Spots. Hrozný dav. Nedá se udržet na vlastních nohou. Nedá se nic. Jen snažit se prodrat pryč. A najít si místo u stolu. Štěpán už přijel. A sám si k nám přisedává. A vypráví. O tom, že někdo skočil pod vlak. O svojí přítelkyni. O tom, jak ho vyhodili z práce. O tom, jaký kapely se mu líbí. Atd. Je milej. Škoda že mu v tom kraválu rozumím každý třetí slovo. Mají hrát jako poslední. A vymýšlet v týdnu nějaký noční spojení a zničit se pro další den, nemá smysl. Dopíjíme a balíme to.

__________________________________________________________________________________________________________

16.10. Vařím hermelínovou polívku, vykládám nádobí z myčky a snažím se, aby mi nebylo smutno. Ta psychika se dá tak těžko ovládat. Všechno na mě teď hrozně silně působí. Když si někdo nechá udělat vlasy. Kvůli setkání s vámi. A vy si je nedokážete ani umýt. Snad zítra. Setkat se s M. mámou je trochu strach. Pomohly bachovky nebo dva panáky pálenky? Že se nedostavila bolest břicha. Bude mě srovnávat? Jsem úplně jiná než M. bejvalky. (Hihi, já věřím, že lepší. Ale ostatníma si fakt jistá nejsem.) A už zase to hraju na tu svou roli. Milá a usměvavá. Furt si myslím, že s tou mám šanci. Náhodou jsem setkáním objevila hospodu, kde mají Prácheňskou Perlu. Mňam. Jen je tam špatně slyšet. M. mámu jsem si představovala jinak. Ale působí na mě fajn, mile. Do Vopice na Pušky. Šatna je už plná. Musíme všechno vláčet v ruce. Ještě slyšíme kapelu předtím. Co M. ihned zkritizuje. Je tu i RS. Ale mám strach, s ním prohodit i pár vět. Pušky mě jako vždy baví. Slýchám je fakt zřídka. Lidí strašně moc. A žádný vzduch. Zpívám si. Někdo mě opět poleje pivem. Z každé strany se na mě tisknou úplně mokrá těla. Všude na rukou pot cizích lidí. Kytarista s holkou, co jsem se s ní líbala na Valníku, spolu chodí. Chtějí se s náma bavit. M. s kytaristou panákují. Já se zapřu a odolávám. Zaslechnu, jak o nás říkají, že jsme sladcí. M. tak maximálně do chvíle odchodu. Chce domů. Nechci mu bránit. Ale chci ještě na oslavu SI. M. se nakonec neodtrhne. Jenže SI má asi jiné číslo. Na zprávy na facebooku nereaguje. Zkouším volat FL, ale taky nic neví. A stihli jsme poslední zpožděný autobus. M. okamžitě usíná. A mně přijde nefér, vláčet ho nevím kam. Když ani nevím, jestli tam někdo bude. A tak jdeme domů. A M. najednou projeví svůj vzteklý záchvat. Nechápu, že není rád. Nechápu vůbec nic. Je opilej a nepříjemnej. Snažím se být klidná. A co nejmilejší. I když vím. Že by spíš fungoval křik. Že to by na něj platilo. Budu se muset uchýlit k tomu? Nechci být taková. Donutím ho lehnout si do postele a bráním mu, aby vytahoval další alkohol z lednice. Nechce, abych se šla sprchovat. Objímáme se. Takhle jsem si to nepředstavovala. Vůbec nechápu, kde je ten kluk, kterýho jsem znala. Jsem bez energie. A znovu sílí ten pocit, že cokoliv udělám je špatně. (Je lidmi hodnoceno jako špatně. Stále někde mezi nálepkama hloupá a sobec.) Zvenku si dovedu představit, že mám ten život uvnitř. Když konečně začne chrápat, pociťuju úlevu.
__________________________________________________________________________________________________________

17.10. Už zase se mi zdálo o schodech. Příkrých a úzkých. Rozevlátých a nestabilních. O otvorech mezi nima. A pohledu do hloubky. Tentokrát jsem to dokázala. Vyšplhat je. Dostat se až nahoru na pevnou plochu. Jen na poslední tři kroky jsem potřebovala ruku. Která se ke mně natáhla shora. Kterou jsem si vyžádala. A nepatřil k ní obličej. (Chci takovou ruku! I bez vyžádání.) Zdálo se mi o novém bydlení. Proskleném a v přízemí. U silnice. Kde mi všichni viděli dovnitř. Kde bylo těsno a děsivo. A já brečela. Že tam žít nechci. M. se probouzí. A místo omluvy přichází výčitky. Že si prý udržuju odstup. Proč se nemůžeme úplně normálně bavit. Aniž bysme pořád něco řešili? Třeba jeden jediný týden! Dělám si snídani, myju si hlavu, atmosféra doma je strašná. Snažím se udržet v klidu. A brečím až z lítosti nad zpovědí Edy Hrubeše. Při sledování Třináctý komnaty. Zkouknu ještě dva díly. Mám to zapotřebí. Cizí starosti jsou často lékem na ty vlastní. Čas v objetí skáče. A z vaření se stává návštěva restaurace. Číšník SF má rozkecáno. A z dotazu, jestli hulíme, vyplývá fakt, že on si jede tvrdší věci. Ještě v žertu nabízí. Nemám z toho vůbec dobrý pocit. M. je přeborníkem na lichotky. -Ty bys mohla být modelka. Ale už jsi stará. Country restaurace. Kam chtěla zajít M. máma. Ale chování číšníka je otřesné. Jen dojdeme na bar, tak - vy jste tu na tu oslavu? Ne? Tady je uzavřená společnost. Takže ven! A ukáže rukou na dveře. Že si lidi dovolujou si takhle dovolovat. Signal festival. Takže je vysilující šílenství. Dostat se do tramvaje, z tramvaje a na setkání s M. mámou. Hledáme hospodu, kde bude místo. Jsem zmlsaná. Po poloviční porci smažáku a pivech mně přijde k chuti bruschetta. A horká čokoláda. Moc se nemluví. Zvláštní. Že M. máma se mi vůbec na nic neptá. Jako by o mně nechtěla nic vědět. Ale aspoň se nemusím snažit zapůsobit. Já taky moc nenamluvím. Jen otázka - kam pojedeme na dovolenou. Na kterou M. odpovídá ve stylu - jestli spolu vydržíme. To jednomu nepřidává. Únava. A já jsem asi zase zbytečně přecitlivělá. Ale hrozně mi chybí ten pocit, že jsme spolu. Že jsme My. Že nebojujem. Že mám oporu. Nepopsatelně krásný by bylo mít v někom jistotu. Jak moc by mi to v životě pomohlo. Ale asi je to nereálný. A tak brečím. M. na mě řve. A mně je ještě hůř. Propadám se do totálního černa. Kdy se nedovedu uklidnit. Chci si dát panáka. Jednoho. Zastavit to šílenství. To M. rozčílí ještě víc. Nedovolí mi si nalejt. Hádka sílí. Vyhrožuje mi odchodem, rozchodem, ledovou sprchou. Nesnáším příkazy, zákazy a výhrůžky. Jednání, jak s malým fakanem. Tohle znám od táty. (Až k nenáviděnému řevu - Jestli budeš brečet, tak ti nařežu.) Copak se mnou nedokáže nikdo komunikovat tak, aby mi bylo líp. (Nebo mě nechat na pokoji a nezhoršovat to.) Diskuse se zdají jako nikam nevedoucí. Jsem naprosto vyčerpaná. Okolo půl čtvrtý zhasínáme. Další hodina zírání do stropu. Snažím se usnout. A nezbláznit se.

__________________________________________________________________________________________________________

18.10. Když jsem opilá nebo nešťastná, moje tělo mě trestá pouze pětihodinovým spánkem. Víc to prostě nejde. Po probuzení následuje shluk nepříjemných myšlenek. Který je nejlepší co nejdříve rozptýlit. Jenže se pořád vracejí. Stejně jako slzy. Které se nedaří mrkáním zahnat zpátky. Výborná kedlubnová polívka. Na kterou jsem měla chuť. A která se povedla. Ale nemám náladu na lidi. A na nic. Nechce se mi s M. nikam jet. Úplně první den, který jsem celý doma. Nepřirozené. A taky chvíli sama. Blogy a starý deník mě dostanou do jiného světa. Trochu pryč ze svý hlavy. A pak koukáme z bábrdlí na superstar. Respektive, ona kouká a poslouchá a já jen poslouchám. Fakt slovo od slova. Na co si pořizovat televizi. Když máte slabé stěny. A jako bonus hluchou sousedku. Zabavuju se čtením Kuchařky pro dceru. Půjčené od AH. Snažím se odkoukat fígly. Konečně něco, co jsem hledala. Co má naději probudit ve mně touhy vařit.
__________________________________________________________________________________________________________

Nejlíp jim bylo
Když nevěděli co dělají
Jenom se potkali
A neznělo to špatně

Nechám si projít hlavou
Kam všechny věci plavou

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bev Bev | E-mail | Web | 21. října 2015 v 13:57 | Reagovat

Pěkné setkání jsi zorganizovala, to je moc fajn, že jste se sešly. A taky ta kuchařka se zdá prima, když tě zaujala.:)
Moc ráda bych tě ještě něčím potěšila, ale nějak nevím. Bojím se, že sama víš, že takové zážitky s M. by se mohly opakovat, že ti nebude oporou ale závažím, ale nakonec kdo jsem, abych mohla říkat takové věci a tak jako by se nestalo.
Kdybych to samé četla od nějakého anonyma, byla bych nadšená stylem, ale takhle se taky bojím, že by ti to mohlo ještě víc ublížit.

2 bludickka bludickka | 21. října 2015 v 14:02 | Reagovat

[1]: Možná je taky problém v tom, že tohle je moje verze prožívání, která z jiného úhlu může vypadat úplně jinak a může být třeba mojí vinou. Jsou to jen moje zachycené pocity, které nemusejí reálně zaznamenat konkrétní situaci. Každopádně tvůj názor beru, jsi jedna z mála, od kterých kritika (nebo rada, nebo opačný názor) nebolí.

3 Bev Bev | E-mail | Web | 21. října 2015 v 14:47 | Reagovat

[2]: Tak to jsem moc ráda, taky by mě strašně mrzelo, kdyby bolely. Mám dost co dělat sama se sebou na to abych mohla jakkoli hodnotit něčí život, proto se pokouším našlapovat zlehka a neublížit, ale lhát bych taky nechtěla.
A možná je to opravdu tak, jak říkáš.:)

4 Sugr Sugr | E-mail | Web | 21. října 2015 v 18:50 | Reagovat

Milá moje Bludičko, zdá se mi v poslední době, že neodkážu zvládnout nic..., zdravotní problémy se snažím přičítat podzimu, ale to co pokazím, to mi moc mrzí...:-( Nic ale nejde vrátit o to je to horší.

5 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 22. října 2015 v 0:13 | Reagovat

Ach Bludičkko, asi si *zaplaveme v moři pingpongových míčků*.
A víš co - minulý týden na kolejní posteli (tý velký, naše terapeutický místo!) vyprávěla K. moc smutnej příběh její lásky a nemělo to dobrej konec. Jen hezký okamžiky. Vždycky takhle věnujeme jeden večer někomu. A ten vypráví. No a nakonec jsem to hrnula přesně touhle písničkou. Mňága, ta to um říct.

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 22. října 2015 v 8:03 | Reagovat

Podobné "příkazy, zákazy a výhrůžky" by na mě druhý člověk použil jenom jednou. I když se považuju za celkem tolerantního člověka, v tomhle jsem velmi, velmi netolerantní.

7 Beatricia Beatricia | Web | 22. října 2015 v 18:51 | Reagovat

Máš můj obdiv. Ve mně žádná kuchařská kniha - ani vázaná ve zlatě - neprobudí touhu vařit. Ať ti (nebo vám oběma) stále chutná. ☼☼☼

8 dadainka dadainka | E-mail | Web | 22. října 2015 v 20:19 | Reagovat

Mě se poslední dobou také nakupili zdravotní problémy a svět se pak zdá hned jako ošklivější míst. Přeju všem co se nemají dobře, aby se jim situace zlepšila.

9 pavel pavel | 22. října 2015 v 22:51 | Reagovat

S mojí ženou, když vozila kočárek a zastavila se u mne v práci, jsme obvykle zajeli do zahrady U fleků.

10 pavel pavel | 22. října 2015 v 23:03 | Reagovat

Myslím že by vám bylo oběma líp a klidněji, kdybyste se trochu zdrželi alkoholu. To se mi říká, když sám jsem byl dnes v hospodě.

11 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 23. října 2015 v 10:33 | Reagovat

Vsadím oba hrby, že existuje někdo, kdo s tebou dokáže komunikovat a být tak, aby ti bylo líp ;).

Co uvaříš jako první?:)

12 May May | Web | 24. října 2015 v 8:51 | Reagovat

Zvláštní, zvláštní, zvláštní. Zmatený, rozčarovaný, trochu unavený. Hele, sestro, pro některý z nás je 5 hodin regulérní délka spánku. :D Jinak.. ani nevim. Myslim že tě čeká v životě něco lepšího, časem. Víc než hádky a depresivní večery v hospodách. A Signal byl úžasnej.. škoda, na Hrad jsme se nedostali.  

(a ty přezdívky.. je jich moc. Šš šš šš.. šup ho tam.)

13 stuprum stuprum | Web | 24. října 2015 v 18:55 | Reagovat

Ukuchti kedlubnovou polevku a dostanes ode me pivko. *+*

14 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 27. října 2015 v 9:08 | Reagovat

Sama se dostávám do fáze, kdy je mi nejlíp, když už se mnou raději nikdo nekomunikuje... Přijde mi, že lidé mluví moc, řeší moc... Proč prostě nežijí?? Nedávno jsem ztratila kamaráda jen proto, že donekonečna řešil, co mezi námi je... Kéž by lidé raději žiji, místo mluvení a škatulkování...

15 bludickka bludickka | 2. listopadu 2015 v 13:55 | Reagovat

[3]: Co dělat sama se sebou? Děje se něco, co tvoje blogové zápisy neodhalují a co je podstatné? Klidně písni na mejl, zajímalo by mě to.

[4]: Vrátit ne. Nezbývá než věřit, že to mělo svůj důvod. Jaké zdravotní problémy a co se pokazilo? Vždycky mě mrzí, když z blogů svých blogových přátel nepoznám, na co skutečně myslí a jak se cítí...

[5]: Takový terapeutický místo musí být moc fajn.

[9]: No na zahrádku to teď už asi nebude, škoda :)

[11]: Zatím znám jen dva lidi, kteří se mnou umí komunikovat vždy tak, abych si to nebrala osobně a ještě mě to povzbudilo. Jsou to Bev a Grey a oba znám jen přes blog. A ještě jsem kdysi naživo znala jednu holku (spíš ženskou), ale ta už mi dávno zmizela ze života a nechce se do něj vrátit... Jako první asi nějaký hrozně jednoduchý špagety :D :D

[12]: Já mezi ně nepatřím, mému tělu to nestačí :) Lepšího nevím, jiného určitě :) To byl zrovna přezdívkový týden... :D :D

[13]: Ty pořád jenom slibuješ :D :D

[14]: Někdy jsem řešič jako vyšitej.. ale teď už toho bylo tolik, že bych se nejradši zavřela a jen a jen koukala na nějaký pěkný filmy, hrála hry, četla primitivní časopisy a fakt odpočívala :)

16 Bev Bev | E-mail | Web | 9. listopadu 2015 v 15:04 | Reagovat

[15]: Děkuju.:)
A neděje se nic neobvyklého, ale jaksi mám vždycky dost práce sama se sebou, myslela jsem, že to tak má každý a nepřipadám si jako vhodný člověk na nějaké kritizování nebo moralizování. Vždycky se nejdřív ptám sama sebe, jestli jsem nezažila podobnou situaci, jestli je vyloučeno, že ji nezažiju, jestli mám patent na rozum a překvapivě zjišťuju, že stále ještě nemám a čas, kdy mít budu je v nedohlednu.:D
Měj se krásně, držím palce aby M. dopadlo CT dobře a byli jste oba co nejšťastnější. pa p

17 Bev Bev | E-mail | Web | 9. listopadu 2015 v 15:06 | Reagovat

A přesně jak říkáš, ani já sebereflexi nepokládám za známku, že se nemám ráda, ale za projev zdravého rozumu.:)

18 bludickka bludickka | E-mail | Web | 9. listopadu 2015 v 21:41 | Reagovat

[16]: Krásně si to napsala. Nejvíc mě rozčilují lidi, co kritizují za to, co sami dělají, nebo jsou schopni v blízké době udělat. Je jen málo těch, kteří se dneska dokážou vcítit a nejdřív přemýšlet než kritizovat. Tvůj manžel má doma poklad :)

19 Bev Bev | E-mail | Web | 10. listopadu 2015 v 9:26 | Reagovat

[18]: hohó, tak to mu musím připomenout :D :D

20 L. L. | Web | 13. listopadu 2015 v 0:33 | Reagovat

To je fajn, že jsi zorganizovala ten sraz :)
Taky bych se mohla furt objímat a ták :D
O bachovkách taky uvažuju, ale zatím nemám moc informací.
Mrzí mě, že je to s M. takové :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama